|
Za prapředky grifonků jsou obecně považováni malí hrubosrstí červení pejsci podobní teriérům, nazývaní Smousje, kteří se pohybovali po bruselských stájích a pomáhali zde omezovat množství hlodavců. Tou dobou dělávali společnost kočím v kočárech tažených koňmi. Tento typ pejska bývá také považován za předchůdce dnešního malého knírače.  Jan van Eyck, Manželé Arnolfiniovi Desmond Morris uvádí v knize Psi v kapitole věnované bruselským grifonkům o Smousje toto: "... Tito psíci se objevují ve vlámském výtvarném umění už odedávna a je jasné, že původně neměli tak zkrácenou čenichovou partii hlavy jako dnes. Nejznámější je slavný obraz Jana van Eycka "Manželé Arnolfiniovi" z roku 1434, na němž autor zachytil v popředí grifonka jako symbol věrnosti. Pes má delší srst a protáhlejší čenichovou partii hlavy než současní grifonci a zdá se, že to bylo po dlouhou dobu, kdy psi byli prostě jen krysaři, obvyklé." Morris uvádí 70. léta 19. století jako přelomové období ve vývoji grifonka. Grifonky si oblíbila belgická královna Marie Henrietta, a tím se grifonci dostali do rukou vyšších společenských tříd. Byli kříženi s několika dalšími plemeny, mezi něž pravděpodobně patřil opičí pinč, mops a King Charles španěl. Výsledkem křížení bylo zmenšení velikosti grifonků a zejména zkrácení čenichové partie.  Brabantík Za vrchol rozkvětu grifonků jsou považována 20. léta 20. století. Morris uvádí "záznamy o tom, že jen v Bruselu bylo (tou dobou) pět tisíc chovných fen, které mívaly pět až šest štěňat ve vrhu". Je tedy evidentní, že tou dobou netrpělo plemeno na tak vážné reprodukční potíže, s jakými se potýkají chovatelé dnes. Na internetu se pohybuje stará fotografie, na které je dáma v klobouku vyfocena s brabantíkem. Neznám sice datum pořízení fotografie, ale dalo by se usuzovat, že může pocházet z první čtvrtiny 20. století. Brabantík na fotografii příliš nepřipomíná v současnosti žádoucí, malý typ s velkou hlavou a extrémně zkrácenou čenichovou partií. Na první pohled připomíná spíš trochu širšího pinče, jehož hlava vykazuje pouze základní podobnost s nám známými grifonky. Paní Lada Bertrandová zpracovala velmi pěkně historii chovu grifonků v Čechách. Výsledky jejích výzkumů jsou v plném znění uveřejněny na stránkách KCHGB. Já bych zde jenom ve stručnosti podotkla, že nejstarší nalezený záznam o grifoncích v Čechách pochází z roku 1903, kdy byl v časopise Svět zvířat uveřejněn článek o tzv. dámských psíčcích, ve kterém je zmínka o úpravě srsti grifonků pro výstavní účely. Z dalších let bylo nalezeno ještě několik záznamů, svědčících o oblibě grifonků, přestože zřejmě u nás nebyli příliš rozšířeni. Z roku 1932 pochází registrace dvou chovatelských stanic s českými názvy, ve kterých byli grifonci chováni. Grifonci u nás mizí po 2. světové válce. Znovu je k nám navrátil až pan František Pěnička v 80. letech 20. století, který importoval první psy z Německa a z Holandska. Od té doby se chov grifonků v Čechách úspěšně rozvíjel a dnes je můžeme už počítat ve stovkách.
|