Malý grifonek s velkým srdcem má mezi ostatními malými plemeny zcela jedinečný charakter. Věřte mi, protože já jsem věděla přesně jakého psa chci, a hledala jsem ho několik let. Když už jsem to chtěla vzdát, narazila jsem na článek o grifoncích, a tak se dozvěděla, kdo mě udělá šťastnou!

Grifonci jsou veselí psíci, vždy dobře naladění, přátelští, při slušném zacházení beze stopy agrese nebo agresivity. Na svoji velikost jsou čiperní, o všechno se zajímají a mají velkou výdrž, nejsou to však rozhodně žádní hysteričtí, rozklepaní a uječení psíci. Grifonek je pohodář, o většině se dá říct, že kam ho položíte, tam ho najdete. Ale musíte být nablízku! Základním rysem grifončí povahy je totiž neuvěřitelná závislost na páníčkovi, která se projevuje tím, že vás všude pronásledují, i do koupelny a na záchod, jakmile si sednete, už sedí na vás, rádi se vám motají pod nohama a někdy máte pocit, že vás chtějí ulízat k smrti. Když jim páníček na dvě minuty odejde, vítají ho, jako by byl pryč celou věčnost. Chtějí spát s vámi v posteli a jíst z vašeho talíře a doprovázet vás na každém kroku. Zní to dobře? Věřte ale, že někdy to bývá dost náročné, a určitě ne každý je ochoten to snášet. Před koupí grifonka se nad tímto dobře zamyslete! Grifonek bývá přirovnáván k miminku, které nevyroste do smrti.

Grifonek je něžný a mazlivý. Když se na vás láskyplně dívá těma svýma obrovskýma očima, dali byste mu hubičku! Grifonci mají neuvěřitelný výraz v obličeji, úplně jako opičky. Než se s ním dobře seznámíte, zdá se vám, že se umí jenom mračit. Za pár dní to ale přestanete vnímat, a zjistíte, kolik podob má grifončí výraz. Jsem přesvědčena, že moje Aranka je schopna sdělit jakékoli hnutí mysli nebo přání. Navíc vás pejsek, se kterým trávíte hodně času, brzy přesvědčí, že i on vám báječně rozumí. Pokud ne, pak jste se špatně vyjádřili, anebo vám možná zrovna nechce rozumět... Grifonci mají úžasnou komunikační vlastnost, kdy vás bedlivě pozorují a přitom naklánějí hlavičku ze strany na stranu. Je to působivé.

O tom, jak jsou přátelští a neagresivní, nejlépe svědčí víkendy, které tráví majitelé grifonků společně vrámci klubové výstavy. Na louce tam pobíhají desítky grifonků různého stáří, hrají si a dovádějí. Vrčení nebo agresivní výpady tam neuslyšíte. Stejně bezproblémové bývá potkávání cizích psů na ulici. Grifonci si výborně rozumí i s ostatními domácími zvířaty, na která jsou zvyklí. Aranka si třeba moc ráda hraje s kočičkami.

Podle mých informací dva pejsci v Čechách trénují obrany, samozřejmě jenom pro pobavení. Pejsek Aldo Malý poutník se na cvičišti radostně zakusuje do peška. Já jsem s Arankou navštěvovala kruhovku asi půl roku. Za celou dobu se do ničeho nezakousla, i když se už umí krásně zlobit. Alespoň vím, že když provází štěkotem návštěvníka ve dvoře a vypadá strašně nebezpečně, nikdy své zoubky nepoužije. Zakusování peška je báječná hra, ale přes agresivitu se u grifonků cvičit nedá.

Na společných grifonkářských akcích jsem se dvakrát setkala s incidenty. Poprvé někdo strčil do klece dvě cizí, rozladěné, myslím že háravé feny, a ty se do sebe pustily, ale krev se stejně nekonala. Podruhé jsem byla svědkem, že pejsek napadl procházejícího muže, který ho chtěl pohladit. V tomto případě ale byla jasná příčina - absolutní nepochopení psí psychiky staršími majiteli a pejskovo alfa-postavení v rodině bez jakéhokoli usměrňování. Z muže byl navíc cítit alkohol.

Jestliže však se svým grifonkem navážete normální vztah, což vůbec není složité, bude vás nesmírně ctít a uznávat, a bude ochoten pro vás udělat cokoli. Zejména submisivnější zvířátka ve vás budou hledat podporu, kterou jim musíte být! Musíte jim pomoci vyrovnat se s nebezpečenstvími provozu na ulicích nebo s velkými - možná nebezpečnými - psy. Vy jste přece vůdce smečky, a tuto zodpovědnost musíte nést! Moje fena trvala na tom, že jí musím pomáhat s jejím prvním porodem, ale nutně mě potřebovala i krátce po porodu, než se s novou situací vyrovnala. Požadovala, abych něco udělala, když štěňata pískala a nepomohlo olizování, a první dva dny mě nenechala zmizet z dohledu, okamžitě vstala a následovala mě. Pak se  vše samozřejmě srovnalo. A měla pravdu, štěňata jsem chtěla víc já než ona, tak proč bych se nestarala.

Chovatelé často tvrdí, že je u tohoto plemene minimální rozdíl v povaze feny a psa, někdo tvrdí, že žádný. Jestliže to se psy alespoň trošičku umíte a dostatečně se jim věnujete, grifonek se ochotně podřizuje, vždy se snaží vám vyhovět a obvykle jsou tak bezproblémoví, že ani nevíte, jestli umí zlobit. Jelikož jsou spíše klidní a ve vyšším věku značně pohodlní, jsou rádi, když se mohou přes den prospat. Tvrdí se, že ani štěňata neničí nábytek. V Aranky případě to nebyla tak úplně pravda, ale ona byla abnormálně temperamentní štěňátko. Navíc jsem tou dobou nenašla nikoho, kdo by ji navštěvoval v mé pracovní době a ujišťoval ji, že se k ní po práci zase hned vrátím. Takže tu samotu obtížně snášela, což je u malého závisláčka naprosto pochopitelné, a dodnes mě to mrzí.

Grifonci jsou k člověku velmi přizpůsobiví. Když s nimi vyrazíte na výlet nebo za sportem, nebudete se stačit divit, kolik v sobě mají temperamentu a co všechno vydrží. Když si budete chtít polenošit u televize, budou se tvářit, že jsou příšerně unavení, a že dnes večer beztak dávají dost zajímavý program. Když už vaše lenošení bude trvat moc dlouho, začnou vám snášet hračky z celého bytu a vkládat vám je do rukou, aby vás trošku povzbudili.

Grifonci jsou obecně považováni za společenské psy, kteří milují všechny členy rodiny bez rozdílu. Toto nemohu potvrdit, protože Aranka je typickým psem jednoho pána. Když se na ulici s manželem rozcházíme, neváhá a následuje mne. Právě tak mívají ostatní problém ji venčit, někdy i manžel. Často to dopadne tak, že ji musí do požadované vzdálenosti odnést, a zpátky už běží sama.

Grifonci většinou málo štěkají. Jestliže máte jenom jednoho pejska, který se to nemá od koho naučit, budete si zřejmě dlouho myslet, že je němý. Obzvláště do bytu je to nádherná vlastnost! Trošku problém nastává, když potřebujete psa naučit štěkat (na povel) ke zkouškám poslušnosti. Aranka studuje štěkání na zmíněné kruhovce asi půl roku. Pokud ji totiž nechci cvičit na panu vedoucím z práce, kterého zaslouženě nenávidí, neměla jsem jinou šanci. Dnes už dobře ví, co po ní chci. Přesto ze sebe často nedostane nic jiného než tiché zavrčení, nebo si lehne a říká: tak tohle teď po mě chtít nemůžeš.

V kapitole o sportu rozebereme, jaké to je, grifonka něco naučit. Teď bych ještě dodala, že má paměť jako slon. Kdokoli se na něm dopustil hrubosti, i když jenom z legrace, bude navždy považován za nebezpečného nepřítele. Cviky, které jednou umí, dlouho nezapomíná.

Zkuste si uvědomit, jací jste - jakou máte povahu. Grifonek je velmi přizpůsobivý, takže se může stát, že se vám brzy začne velmi podobat. Všichni víme, že se to pejskům a páníčkům často stává. Někteří páníčci se ke grifonkům hodí dokonce i fyzicky.

Slyšela jsem, že se o grifoncích mluví jako o bázlivých pejscích. U štěňat se však většinou jedná spíš o opatrnost. Velmi záleží na tom, jakou oporou je pro grifonka jeho majitel, a jestli ho vede k samostatnosti, anebo ho před každým předpokládaným "nebezpečím" ukrývá do bezpečí své náruče. Samozřejmě i u nás jsou bohužel chovy, kde jsou štěňata málo socializovaná, anebo se chová na povahově slabších jedincích, z toho pak mohou tyto pomluvy pramenit. Bázlivost ke grifonkovi nepatří. Je proto nutno dbát na to, odkud si štěně vezmete.

Ještě bych zdůraznila nutnost co nejlepší socializace. Jak známo, ve věku 7 - 12 týdnu má každé štěně kritické období, kdy se musí naučit o světě co nejvíce. Spousta úzkostlivých majitelů svého "drahouška" (skutečně nejsou laciní) dlouho drží v izolaci od světa venku, jelikož nás veterináři neustále straší nedostatečnou imunitou štěňat. Většina z nás si pořizuje grifonka do měst. Myslím si, že dnes už je informovanost obyvatelstva tak vysoká, že většina lidí (minimálně ve městech) svého psa pravidelně očkuje a ošetřuje, kupodivu i lidé, do kterých byste to neřekli. Zkuste podezřívat ocvokovanou mládež ležící v parku, že nemá naočkovaného psa! Většinou se se zlou potážete. Takže já osobně si myslím, že je lepší to risknout, a štěně co nejdříve seznamovat s okolím. Určitě mu dejte čas, ať všechno prozkoumá, a buďte připraveni, že se malé štěně může vylekat třeba hlasitého zvuku a pokusit se o bezhlavý útěk. Aranky první setkání s cizími psy bylo se dvěma čivavami v parku, které hned začaly štěkat. Aranka zřejmě nikdy štěkot neslyšela (už jsem se zmínila o tom, jak grifonci rádi štěkají) a tak se strašně vyděsila. (Popravdě se dodnes při štěkotu necítí dobře - známka vysoké submisivity.) Strávila jsem s ní u čivav skoro půl hodiny, kdy jsem ji pomalinku zvykala na jejich přítomnost. Takhle překonala svůj strach z cizích psů a příští setkání bylo mnohem jednodušší. Za nedlouho se beze strachu vrhala ke všem psům z okolí bez rozdílu velikosti.

Na závěr bych zaznamenala jedno nebezpečenství, které v sobě grifonek skrývá. Všichni upozorňují na jeho návykovost. Kdo má jednoho, brzy chce pro něho kamaráda, a když už krmíte dva, není už takový rozdíl krmit jich víc... Zvlášť když jsou všichni tak roztomilí! Natož když pak máte doma štěňátka...