Cilla Red Blues na vysokém žebříku

O povahových a výcvikových vlastnostech grifonků jsem se už v předchozích kapitolách rozepisovala. Myslím si, že grifonek je vhodným plemenem pro začátečníka. Díky svým vlastnostem s ním bude mít málokdo problémy. Ale právě začátečníci by se měli vyvarovat chyb, které by mohly poškodit psychiku jejich psa. Proto buďte vždy ke grifonkovi laskaví, spravedliví, a slovo trest by mělo z vašeho slovníku zmizet.

Cilla Red Blues na vysoké kladině

Dopředu bychom si také měli rozmyslet, co od cvičiště očekáváme. Jeden příklad z praxe: Starší paní se nezměrně obdivovala tomu, jak 4-měsíční Aranka vzorně plní má přání. Jak jsem to prý udělala? Odpovídám - chodíme na cvičák. Paní: No jo, to my jsme s Beníčkem chodili taky, a vůbec nic ho tam nenaučili! Paní měla pravdu. Na cvičišti se musí učit hlavně páníček, pejsek je až na druhém místě. Na cvičišti se posiluje vztah mezi psem a psovodem. Při správném vedení se tam pejsek vždycky těší.

Stává se málokdy, aby majitelé malého společenského plemene měli při výcviku vyšší ambice. Ale nenechte se odradit! Již několik grifonků vzorně složilo zkoušky základní ovladatelnosti ZOP a ZZO, po domluvě lze také skládat německou zkoušku BH.

 
Dále zde popíšu naše úspěchy a neúspěchy s Arankou. Aranka je velmi submisivní zvíře a občas jí chybí patřičná sebedůvěra. Ostatní majitelé grifonků mohou mít úplně jiné zkušenosti. Pro další zkušenosti s poslušností grifonků hledejte jména: Markéta Nedvědová, Marcela Marečková, Jaroslava Hřebačková, Jarmila Pidrmanová, Jitka Turková nebo A. Wladyková.

Když šla Aranka skládat zkoušku ZOP, byla na zkoušce nejen výrazně nejmenší (což je asi obvyklé), ale ve svých necelých 12-ti měsících i nejmladší. Během zkoušky jsme si od ostatních vyslechly spoustu řečí, jako že je jedno, jestli sedí nebo leží, že v té trávě stejně není vidět, a všichni propukali v hurónský smích, když jsem vyndala náš háčkovaný náhubek. Podmínky zkoušky navíc znepříjemňovalo příšerné vedro. Smích je ale brzy přešel. Aranka zkoušku dokončila s 88 body ze 100 jako nejlepší pes dne, a paní rozhodčí Havlová (která má pověst velmi přísné a spravedlivé posuzovatelky) nešetřila chválou. Já ale věděla, že Aranka mohla být lepší. Za několik trestných bodů mohla moje nervozita a neznalost pravidel, a ze začátku také Aranky nervozita v prostoru neznámého cvičiště, mezi samými velkými a neznámými psy.

Po složení zkoušky jsem chtěla pokračovat ve výcviku, takže jsem musela změnit cvičiště. Po příchodu na nový cvičák jsem trvala na zařazení mezi pokročilé psy a oháněla jsem se složenou zkouškou ZOP. Hlavní výcvikář mi ale nevěřil, a na začátku mi přednesl školení na téma, že si musím vybrat, jestli chci psa do postele nebo na zkoušky. Když pak ale viděl mou práci s Arankou při tréninku, přišel se mi omluvit. Bez dalších protestů jsme byly přeřazeny do pokročilých. Jelikož i na tomto velkém a hojně navštěvovaném cvičišti mají malé zkušenosti s malými plemeny, dlouho jsme přemýšleli, na kterou zkoušku by se měla Aranka připravovat. Zkoušely jsme stopování, které je základem pro všechny zkoušky pro malá plemena. Aranka se sice na stopě strašně snaží buřtíky objevit, vtahuje vzduch tak hlasitě, že hučí jako parní lokomotiva, přesto jsou její výsledky na stopě chabé. Dokáže půl minuty pročichávat 0,5 m2 plochy, kde tuší páreček, a nemůže přijít na to, že leží 10 cm od jejího čumáčku. Proto mě velmi překvapilo, když jsem kdysi četla článeček (snad se nemýlím) Markéty Nedvědové, ve kterém psala, že si už u malého grifonka všimla, jako vynikající má čich, a začala se věnovat stopování. Konzultovala jsem proto ještě s jinou kamarádkou, a její grifonci také neoplývají zrovna moc rozvinutými čichovými vlastnostmi. Možná předčasně, ale já jsem stopování vzdala, a s ním většinu zkoušek, vhodných pro grifonka.

Nakonec jsem tedy vybrala zkoušku ZPU 1. V této zkoušce lze stopování nahradit hlídáním předmětu. Samozřejmě si nejsem jistá, jestli tuto zkoušku někdy zvládneme. Aranka mívala ve štěněcím věku nádherné aportování. Do doby, než se jí začal věnovat můj manžel, který po ní žádal vyplivování předmětu asi 2 m před tím, než k němu doběhla. Dnes už není pro aportování tak nadšená jako dřív, a chyby z dřívějška se těžko napravují. Navíc jsem zvyklá se Arance nejvíce věnovat na odpolední procházce - výletu. Už od jara ale pravidelně každý den venčím ještě jednu fenku. Když odhodím klacek, Aranka pro něho doběhne, Zora jí ho vyrve, a pak se o něj honí.

Problémů ale máme víc. V jedné z dřívějších kapitol jsem se věnovala faktu, že většina grifonků velmi nerada štěká. Vůbec jsem neměla tušení, jak Aranku naučit štěkat na povel, neboť ona štěkala maximálně na některé lidi na ulici. Mně přišlo hloupé se k ní postavit a povzbuzovat ji v dalším štěkání, případně útočení. Věřím tomu, že by to mohlo poklidné občany dost vyděsit. Nakonec jsem jednoho dne zůstala déle na cvičišti a sledovala jsem nácvik obran. Při kruhovce jsem si všimla, že Aranka také reaguje a štěká s ostatními. Tehdy jsem s Arankou začala na kruhovku docházet. Úspěchy závisejí od její aktuální nálady. Figuranta si nikdy nevšímá, dokud se nepřiblíží asi na 2 m. Pak bývá ochotna na něj začít štěkat, někdy i zuřivě. Dráždění různými předměty není dobré, protože Aranka před nimi uhýbá. Dodnes se do žádného předmětu doopravdy nezakousla, přestože doma dokáže na hadru viset. Cvičiště ale nepovažuje za hru. Práskání bičem a jiné rány jí obvykle vůbec nevadí. Nejlépe se osvědčilo naznačené útočení samotným figurantem, jeho rukama. Jak náš figurant konstatoval, zlobit se už umí pěkně. Občas si nebývá jistý, jestli se do něj Aranka nehodlá zakousnout (u holé ruky to není zrovna nejlepší představa). Ale ještě nikdy to neudělala. A pak někdy přijdeme, figurant se s obvyklým lomozem přiblíží, Aranka se mi složí mezi kotníky, a nezvedne ji ani tank. S tím štěkáním na povel to bývá podobné. Když je nálada, štěká Aranka překrásně. Když nálada není, našpulí mordičku a nevydá ani hlásek.

A tak aspoň sloužíme jako obveselení pro ostatní, protože na brabantíka, zmítajícího se v postroji před figurantem, je velmi zábavný pohled. Středem pozornosti také býváme na překážkách. Aranka se od malička věnuje výcviku agility, a proto překážky miluje. Na cvičišti je cvičíme vždy na konec, za odměnu. Skáče se plná překážka, přebíhá kladina a áčko. Provedení je trochu jiné než při agility, ale není problém rozdíly docvičit. Od přihlížejících vždy vyslechneme slova chvály, protože žádný jiný pes překážky nezdolává se stejnou bravurou.

S nácvikem hlídání předmětu jsme začaly, jenže nyní nám výcvik narušilo Arančino mateřství. Aranka není majetnická, a je jí úplně jedno, jestli si někdo předmět odnese nebo ne. Díky nácviku obran je však velmi opatrná na muže, kteří se chovají divně. Při prvním nácviku jsme měli povzbuzující úspěchy. Stála jsem asi 3 metry před uvázanou Arankou. Mimikou obličeje jsem jí dávala najevo, kdy se má soustředit, kdy se blíží nebezpečí, a kdy je všechno v pořádku a napadání se konat nemá. Slovně jsem na dálku upravovala její polohu. A chválila, samozřejmě. Zdálo se, že by tento postup mohl časem velmi dobře fungovat.

Začaly jsme také s nácvikem revíru. Jako zkušený agiliťák se k nácviku staví velmi dobře. Zatím jsme se ale od zástěn ještě příliš nevzdálily.

Nakonec zmíním jeden "starý" cvik, se kterým válčíme od začátku. Aranka dobře ví, že na povel Volno může vyběhnout za vlastními zájmy. Avšak toto neuznává na cvičišti. Je si vědoma toho, že během výcviku bude brzy následovat přivolání, a navíc chce být na cvičišti stále v mé přítomnosti, aby mohla plnit mé rozkazy. U závislých psů je toto častý problém. Řešení jsem se dozvěděla až v jednom z podzimních vydání časopisu Pes přítel člověka (2007), v oblíbené stati od Ivo Eichlera. V tomto článku pan Eichler konečně nabízí řešení! Musíme to na jaře zkusit.