Ze Št'astného domova - Grifonek a styk se zvířaty

Grifonek a styk se zvířaty

I grifonek je jenom pes, tedy šelma psovitá. Jako šelma je od malička u vytržení, když vidí nějaké neznámé, nejlépe pohybující se zvíře, a snaží se ho prozkoumat. Přesto grifonka nelze považovat za lovce. Proč?

Ara s Maryškou

Kočka Maryška adoptuje Aranku

Na rozdíl od jiných plemen, grifonek je tak úzce vázán na svého člověka, že od něho nikdy neodbíhá dál než několik metrů. Stále vás chce mít na očích. Tuto vlastnost je vždy dobré v útlém štěněčím věku podporovat například tím, že když se váš miláček rozeběhne za něčím strašně zajímavým, vy naznačíte poklus do protisměru a štěně za sebou lákáte. Když se otočí a běží za vámi, počkáte na něj a strašně pochválíte. Velmi vhodné je doplnit pochvalu hrou, která pejskovi rozptýlí poslední myšlenky na zajímavý objekt. Takto vlastně budujete základ přivolání.

Velikost grifonka ani nedovoluje, aby ohrožoval divoká zvířata. Snad jen myši; někteří grifonci jsou úspěšnými myšilovy, jiní si alespoň rádi smlsnou na myšce, kterou si přinesla kočka na hraní. Nevím, jestli by grifonek dokázal ohrozit například mláďata králíků...

Pohled z koňského hřbetu

Jako příklad vztahu ke zvířatům uvedu pomocnici Aranku při odchytu křepelky. V bytové voliéře chovám několi astrildů a pár křepelek čínských, ptáčků, kteří se vám skoro vejdou do ruky. Při odchytu mladých mi jeden pták ulétl do kuchyně, kde se za ním okamžitě vrhla Aranka. Měla jsem představu o tom, jak to asi dopadlo, tak jsem v klidu odchytla zbývající mladé a šla se do kuchyně podívat. Aranka stála nad ptákem, který ležel na boku, a držela ho packami. Tomu ptáčkovi nezkřivila ani pírko! Vyndala jsem jí ho z pacek a zdravého přemístila do klece. Je ale pravda, že jsem ji od malička učila, že se na ptáčky smí maximálně podívat nebo přivonět. Za tímto účelem jsem úspěšně využívala dětské pistolky plněné vodou.

Corbet Tamaguči a Aranka s kočkou Micinkou

Samozřejmě Aranku moc zajímají i ostatní zvířátka. Několikrát vletěla mezi slepice, které s nadšením prohnala a pak nezraněné opustila, jen trochu peří odlétlo, poníkovi se někdy motá mezi nohama, že mám o ni strach. Největší kamarád je s kočkami. Před rokem jsme byli na horách a kamarádka tu měla malého kocourka, který byl zvyklý na psy. Ti dva se do sebe zamilovali! Aranka přišla z tůry, hned běžela za kocourem, pak se spolu honili, kousali, lovili, běhali šílenou rychlostí po schodech nahoru a dolů... třeba několik hodin. Od té doby už tolik přívětivou kočičku nepotkala, ale alespoň se kamarádí se třemi kočkami mých rodičů. S jednou se občas honí, s jednou se k sobě občas přitisknou, a s tou nejmenší si dokáží dlouho hrát, i když proti kocourkovi z hor je to hra velmi decentní. Nejvíce jsem se nasmála, když Aranka seděla na lavici, v tlamě provázek s "myškou", tak jak kývala hlavou, tak s tím provázkem pohupovala, a kotě ho dole chytalo.