Možná si ještě někteří z vás vzpomenou na brabantíka Aranku Černou masku, která se v útlém mládí s takovým nadšením pouštěla do výcviku poslušnosti a agility. V necelých 12 měsících složila zkoušku ZOP s nejlepším výsledkem ze všech zúčastněných psů, a začala se pomalinku připravovat na další zkoušku. Ve 20 měsících nastoupila na dráhu závodníka v agility v kategorii SA1 s vynikajícími výsledky. Na závodech v Kardašově Řečici o pět měsíců později jsme se již svými výsledky probojovaly mezi elitní závodníky a dokonce porazily několikanásobnou reprezentantku České republiky. Tehdy jsme bohužel veškerý výcvik ukončily a kariéru vyměnily za mateřství. V srpnu 2007 jsme obě otěhotněly. Aranka úspěšně vychovala tři krásná štěňata a pak si občas chodila zaběhat agility s kamarádkou závodnicí. Na tréninky jsem ji vozila autem, a po jednom takovém tréninku jsem musela odjet do nemocnice, kde jsem o měsíc později porodila dceru. Aranka měla tehdy takový strach, aby nám holčička prospívala, že se jí po falešné březosti pustilo mléko a udržela ho po celé dva měsíce, to kdyby mně náhodou došlo.

Čtyři týdny po mém porodu jsme se postupně vrátily k tréninkům agility. Po devíti měsících v posteli to bylo pro nás obě dost náročné. Ale Aranka nic nezapomněla, naopak mě překvapila částečným zvládnutím tzv. vysílačky, kdy psovod vysílá psa na překážku z určité vzdálenosti, aniž by k ní sám běžel. Ostatní psovodi dodnes vzpomínají, jak jsem s dítětem u prsu stavěla parkur a chodila prohlídky, a já zase na jejich strach, aby se mi při běhání nesrazilo mléko. Je pravda, že se zřejmě běháním uvolňují do mléka nějaké látky, po kterých bylo dítě velmi čilé a obvykle celou zpáteční cestu (20-30 minut) prokřičelo, takže potom naše spolujezdkyně váhaly, jestli nemají raději jezdit vlakem. Běhání mi dělalo takovou radost, že mi přestalo stačit běhat pouze s Arankou. Začala jsem běhat ještě s vycvičenou bearded kolií, a časem jsem začala trénovat ještě křížence jezevčíka od sousedů, velmi šikovnou fenečku. Na podzim vychovala Aranka další vrh štěňátek. V lednu a únoru jsme si s kamarádkou pronajaly výstavní halu a pořádaly zde tréninky agility pro týmy z okolí. Tím jsem navázala kontakty s jihočeským děním kolem agility (a hlavně se dostala mezi lidi, což je pro ženu na mateřské dovolené značně přínosné) a nic nebránilo tomu, abychom začaly s Arankou zase závodit.

Náš návrat k závodění se nad očekávání daří. Závodíme teď v kategorii SA2. Technicky na tom nejsme vůbec špatně, avšak trochu pokulháváme s rychlostí. Od dubna, kdy jsme jely na první závody, se nemůžeme vymanit z kolotoče hárání a falešných březostí, které Arance ubírají spoustu chuti se dobře proběhnout. Opakovaně pozoruji určitý vzorec chování, kterým se mi snaží naznačit, že to dřívější nadšení je pryč. Na startu již nemá tak dychtivě nakročeno jako dříve. Běží pěkně, ale šlo by to i rychleji, což mi obvykle ukáže až v cílové rovince. První běh je obvykle bez problémů, a mohu si v něm dovolit i některé již zmiňované vysílačky, v dalších bězích pak ráda míjí kruh (tedy neproskočí kruhem, nýbrž skočí vedle něj), a přestává samostatně myslet, což se téměř vždy projeví při nástupu do slalomu. Místo aby do něj samostatně ze správné strany vstoupila, kouká místo na překážku na mě, a proto správný okamžik pro vstup nestihne.

Ale abych si pořád jenom nestěžovala, naše výsledky opravdu nejsou špatné. Na závodech v Třeboni v dubnu bronzový pohár z 25 psů, v Českých Budějovicích opět třetí místo ze 30 psů. Na závodech Czech Open za Plzní v květnu se sjela velmi silná konkurence, samí zkušení psi a psovodi. Zde jsme se držely v jednotlivých bězích mezi pátým a desátým místem z 25 psů. Na srpnových závodech v Soběslavi jsme měly dost pěkné výsledky, a překvapením pro nás bylo celkové první místo v kategorii Small (tedy ze všech 24 malých psů). Úspěch a báječné ceny nám všem udělaly velkou radost, tedy mně, Arance i Jazzovi, australskému honáckému psovi, který je od března součástí naší rodiny.

Díky Jazzovi se Aranka po dvou letech nicnedělání vrací k nácviku poslušnosti. Vyrazili jsme s Jazzem na cvičiště, a abych si spravila náladu z neposlušného puberťáka, zkusili jsme procvičit poslušnost i s Arankou. Vážně mě překvapilo, jak skvěle Aranka poslušnost zvládá, i když jsme tak dlouho neprocvičovaly. Naopak, jako kdyby se jí některé cviky v hlavě usadily. To, co dříve skřípalo, jde nyní mnohem lépe. Chůze u nohy, obraty, změny poloh, odložení na místě i za pochodu, přivolání, to vše vykonává s nadšením a dokonale, na rozdíl od ostatních bez vodítka. Zdolávání překážek, to je pro ni odměna! Znenadání reaguje správně na povel Volno, který dříve ignorovala. Po roce docházení na nácvik obran pochopila Aranka přede dvěma lety povel Štěkej. Nyní ho oprašujeme. V tom hodně pomáhá uštěkaný Jazzík. Položila jsem Jazzovi i Arance jednoduché začátečnické stopy. Jazz je samozřejmě daleko spolehlivější, ale Aranka najednou ví, co má dělat! Na nízkém jemném trávníčku vypracovává stopy stejně jako Jazz, nebo snad i radostněji. Největším překvapením byl pokus o hlídání předmětu. Přede dvěma lety jsme toto zkusili celkem dvakrát. A dnes Aranka pracovala, jako kdyby to bylo naposledy včera, a opravdu se tím skvěle bavila. Musím konstatovat, že má opravdu sloní paměť. Největším oříškem zůstává aportování, neboť ke hrám s hračkami se Aranka dnes již nesnižuje a o aportování absolutně nejeví zájem. Do zdolání zkoušky ZPU1 máme ještě spoustu práce, ale třeba se nám to jednou podaří.