|
Aranka není prvním psem v naší rodině. Po psu jsem toužila už od dětských let. Rodiče se k mému snu neobraceli s porozuměním, musela jsem je proto zpracovávat postupně. Vše začalo akvarijními rybičkami, raky, žebrovníky. Nezbytné andulky doplnily korely a později zebřičky. Největším ústupkem a mou velkou radostí bylo morče Editka, vnučka jednoho talentovaného morčecího klauna. Editka se také brzy naučila mnoho dovedností, třeba chodit na vodítku, na povel se vracet do košíčku, také zvládala bez mé pomoci cestu z trávníku za domem do své bedničky, přes celé útroby panelového domu, jízdu výtahem a vyčkávání přede dveřmi. Tou dobou jsem navštěvovala teraristický kroužek, tedy spíše teroristický, neboť chované živé krmení zde mělo kvůli pramalé péči z řad vedoucích Domu mládeže velmi krátký život a hroznou smrt. Z řady zmírajících zvířátek našlo bezpečné útočiště v naší rodině několik dalších morčat a potkanka Zizi, která se stala mým dalším miláčkem.
 Punťa je samozřejmě vpravo, já stojím za ním
Po jeho smrti mi rodiče opět žádného psa nechtěli dovolit. Venčila jsem proto tlupy psů svých přátel. Se psy jsem nikdy neměla velké problémy, kupodivu už tenkrát mě uznávali za svého vůdce a já ty smečky zlotřilců zvládala. Bez vodítka jsem mohla venčit i psy, kteří si z vlastních majitelů dělali legraci. Při jedné takové procházce jsem se odhodlala k návštěvě psího útulku. Tenkrát se za útulek považovaly dvě místnosti ve Veterinární nemocnici, v každé z nich se nacházely dvě řady klecí nad sebou. Otevřeným oknem jsem nahlédla, a v jedné kleci uviděla malého černohnědého voříška s nádherným pohledem. Byla to láska na první pohled. Odhodlala jsem se k návštěvě doktora, který mě do útulku zavedl a nabízel mi různé psy. Já ale chtěla jenom ji - Hadassu! To jméno jsem jí dala, abychom se jmenovaly stejně. Je to jeden z překladů jména Ester. Hadassa byla tehdy ještě v karanténě, musela jsem proto několik dní počkat. V den D jsem nejela do školy, a místo toho vyrazila hned ráno do útulku. Hadassa mi seskočila do náruče, celou mě olízala, a teprve potom se snažila z místnosti odejít. Jako by i ona na mě čekala! Šťastná i napjatá jsem si ji odváděla domů - rodiče neměli tušení, a při zmínce o psu táta vždy vykřikoval: Buď já nebo pes. Rodiče nás zahlédli z okna a čekali u dveří. Hadassa, jako by věděla, připlazila se před mého otce a lehla si na záda. Tím si definitivně zajistila azyl v naší rodině. A byl to táta, který se jediný v prvních dnech po kolenou plazil pod nábytek, aby se s Hadasskou pomazlil.
 Hadassa
Po její smrti jsem s pořizováním dalšího psa vyčkávala, neboť jsem studovala vysokou školu a domů jezdila jednou měsíčně. Stále jsem rozšiřovala své teoretické znalosti o psech četbou, a snažila se najít plemeno, které by mi Hadassku dokázalo nahradit. Jelikož jsem žádné nenašla, obrátila jsem se později opět na útulek. V jednom z kotců vyčkával takový středně velký voříšek, který mi svým pohledem Hadassku připomínal. Posléze jsem zjistila, že to nemohlo být možné, protože byl slepý. Bobík měl ve zvyku pohybovat se rychlým klusem, což mu každý den způsobovalo nové a nové úrazy. Nenávidím vodítka, proto jsem se ho snažila naučit některé povely. Jediné, co se u něho podařilo, byla reakce na povel Pozor!, který jsem posléze vydávala před jakoukoli překážkou. Na tento povel se otočil zhruba o 90° a dál pokračoval svým svižným tempem do neznáma. Jako by všechnu svou inteligenci vyčerpal na pohyb prostorem. Ve svém chování byl navíc silně nevyzpytatelný. Usnul mi třeba na klíně, probudil se a rovnou začal kolem sebe cvakat zuby. Kousáním vůbec reagoval na dotyk velmi často, naštěstí se málokdy trefil. Snažila jsem se věnovat mu zvýšenou péči, což ale nepřinášelo žádné pokroky v jeho vztahu ke mně. City nevyjadřoval.
Po nějaké době jsem se začala vedle Bobíka psychicky hroutit. O návratu do útulku jsem nepřemýšlela. Nechtěla jsem dalšímu člověku připravit tu nekonečnou starost a strach, proto jsem Bobíka nechala uspat. Paní doktorka si nechala situaci vysvětlit, a v mém konání mě podpořila. Tím trochu ulevila mému svědomí. O dalším psovi jsem však delší dobu nechtěla ani slyšet.
Po pár měsících se však můj život bez psa stal prázdným, a po boku mého aktivního manžela také velmi osamělým. Znovu jsem začala slídit mezi čistokrevnými plemeny. Nakonec jsem využila internet, a na něm seznam všech plemen, která se tehdy u nás chovala. Jelikož mám jisté znalosti o plemenech, postupovala jsem seznamem velmi rychle a ze seznamu vyškrtávala všechna plemena, která nevyhovovala mým požadavkům. Stále jsem chtěla najít malé klidné plemeno do bytu (to kvůli manželovi, který nebyl zvyklý na psy), které by mi v nejlepším případě dokázalo připomenout šťastný život po boku Hadassy. Na mém seznamu nakonec zůstaly tři odrážky s plemeny, o kterých jsem skoro nic nevěděla. Jednu odrážku tvořili grifonci. Nalezla jsem si o nich na internetu článek, a když jsem ho četla, seděla jsem celá skoprnělá - bylo to, jako by někdo zmíněný článek psal o Hadasse! Hledala jsem další informace, a brzy se rozjela na klubovou výstavu do Zbraslavi u Brna. Bylo to v roce 2005. Zde jsem prostála dva dny za zády výborného anglického rozhodčího Owena, který mi takto předal část své představy o tom, jak má grifonek vypadat. S panem rozhodčím jsem si posléze i promluvila, stejně jako s několika náhodně vybranými chovately. Byla jsem těmito plemeny uchvácená a hned si zamluvila štěňátko od krásné mladé fenky, jejíž majitelka, Monika Konečná, se mi nadšeným vztahem ke psům nejspíš trochu podobá.
 Aranka
Za tři týdny jsme si pro Aranku už definitivně dojeli. Aranka mě přivítala jako starou známou a naprosto samozřejmě odešla od své původní rodiny. Ihned se u nás zabydlela a stala se mým miláčkem. Čím je starší, tím mi víc a víc připomíná Hadassu, nejen svou podstatou, ale i detaily chování, téměř přesnou velikostí a navíc i stejnou barvou. Dlouholetá kamarádka tvrdí, že jí ty dvě fenky splývají dohromady, jako by to byla pořád jedna. Kdybych věřila na převtělování, byla bych si jista, kdo se ke mně vrátil.
|
